Jak to všechno začalo:
Již dlouho jsem toužila po pejskovi. Jenže pořád nebyla ta správná životní situace. Studovala jsem daleko od domova a vracela se jen na víkendy.
Musela jsem tedy nejdříve dodělat školu, pořídit byt a najít si práci. Vše se mi podařilo na výbornou a to za pomoci mého, nyní už, manžela Lukáše.
Teprve v tento okamžik bylo reálné si psa pořídit. Otázkou bylo jakého? Můj manžel, tehdy naprostý neznalec psů (dnes již kynolog začátečník) do bytu nechtěl nic velkého, já jsem zase chtěla něco aktivního. Oba jsme se shodli, že si vezmeme pejska z útulku, nejlépe štěně a tak jsme začali pátrat.
To jsme ještě netušili jak velké sousto jsme si ukrojili.
Když už jsme si vybrali pejska dle našich představ, byl okamžitě pryč. Pak zase nebyli k adopci mladší pejsci. Na dalším pejskovi jsme se shodli rychle,
ale v den, kdy jsme s ním chtěli jít na vycházku nám útulek oznámil, že se ozvala jeho původní majitelka, takže zase nic.
Potom jsme objevili naší Viktorku, tenkrát jí byly sotva 4 měsíce a její příběh nám stavěl všechny chlupy na těle.
Byla ještě se čtyřmi sourozenci zanechána původním majitelem v lese napospas osudu. V době, kdy je lidé z útulku našli, byli již dva její sourozenci mrtví.
Jí a jejího jednoho sourozence vzali do útulku.
Oba byli extrémně podvyživení, slabí a měli opravdu na kahánku. Druhého dne se v kotci ze spánku probudila už jen naše Viktorka.
Zůstala na ten boj o život sama, ale byla statečná. Přes velké útrapy a prodělanou ošklivou virózu se pomalu začínala mít k světu.
Pak už konečně nastal okamžik, kdy byla nabídnuta k adopci, a přesně na ten den jsme netrpělivě čekali.
Již dlouho jsem toužila po pejskovi. Jenže pořád nebyla ta správná životní situace. Studovala jsem daleko od domova a vracela se jen na víkendy.
Musela jsem tedy nejdříve dodělat školu, pořídit byt a najít si práci. Vše se mi podařilo na výbornou a to za pomoci mého, nyní už, manžela Lukáše.
Teprve v tento okamžik bylo reálné si psa pořídit. Otázkou bylo jakého? Můj manžel, tehdy naprostý neznalec psů (dnes již kynolog začátečník) do bytu nechtěl nic velkého, já jsem zase chtěla něco aktivního. Oba jsme se shodli, že si vezmeme pejska z útulku, nejlépe štěně a tak jsme začali pátrat.
To jsme ještě netušili jak velké sousto jsme si ukrojili.
Když už jsme si vybrali pejska dle našich představ, byl okamžitě pryč. Pak zase nebyli k adopci mladší pejsci. Na dalším pejskovi jsme se shodli rychle,
ale v den, kdy jsme s ním chtěli jít na vycházku nám útulek oznámil, že se ozvala jeho původní majitelka, takže zase nic.
Potom jsme objevili naší Viktorku, tenkrát jí byly sotva 4 měsíce a její příběh nám stavěl všechny chlupy na těle.
Byla ještě se čtyřmi sourozenci zanechána původním majitelem v lese napospas osudu. V době, kdy je lidé z útulku našli, byli již dva její sourozenci mrtví.
Jí a jejího jednoho sourozence vzali do útulku.
Oba byli extrémně podvyživení, slabí a měli opravdu na kahánku. Druhého dne se v kotci ze spánku probudila už jen naše Viktorka.
Zůstala na ten boj o život sama, ale byla statečná. Přes velké útrapy a prodělanou ošklivou virózu se pomalu začínala mít k světu.
Pak už konečně nastal okamžik, kdy byla nabídnuta k adopci, a přesně na ten den jsme netrpělivě čekali.
Hned jak to bylo možné, vzali jsme ji na procházku. Bylo to neuvěřitelně hubené štěňátko s šibalskýma očima a ohromnou touhou po pohlazení.
Po pár minutkách našeho společného venčení bylo jasno.
Byli jsme nuceni vyčkat ještě týden až bude mít Viktorka po povinné vakcinaci a konečně jsme si ji mohli odvézt.
V autě byla kouzelná, celou cestu byla moc hodná, ležela mi na klíně, pozorně sledovala Lukáše za volantem a občas ke mně zvedla hlavu s výrazem zvědavosti. Jak kdyby říkala: „tak ty teď budeš moje panička“?
Po pár minutkách našeho společného venčení bylo jasno.
Byli jsme nuceni vyčkat ještě týden až bude mít Viktorka po povinné vakcinaci a konečně jsme si ji mohli odvézt.
V autě byla kouzelná, celou cestu byla moc hodná, ležela mi na klíně, pozorně sledovala Lukáše za volantem a občas ke mně zvedla hlavu s výrazem zvědavosti. Jak kdyby říkala: „tak ty teď budeš moje panička“?
13. července 2013 jsme si domů přivezli fenku s ošklivou hrubou srstí, na krku měla lysá místa, ocásek jak od potkana, byla stále hubená,
ale v očích jí byla vidět ohromná chuť do života.
ale v očích jí byla vidět ohromná chuť do života.
Do připraveného pelíšku se nahrnula s nadšením, i misky pochopila, že patří jenom jí. Byt prozkoumávala ještě dlouho a několik měsíců trvalo než přibrala na rozumnou váhu. Prvních pár týdnů jsme ji nepustili z vodítka, utužovali jsme náš vzájemný vztah a snažili si porozumět.
Utíkal den za dnem a Viktorka rostla jako z vody, pelíšek jsme museli vyměnit za větší a začínali se modlit, aby už nerostla. Vzpomínám, když jsem se v útulku ptala, jak si myslí, že bude veliká. Odpověděli mi: „bude to takový nohatec asitak ke kolenům“. A měli pravdu :-)
Utíkal den za dnem a Viktorka rostla jako z vody, pelíšek jsme museli vyměnit za větší a začínali se modlit, aby už nerostla. Vzpomínám, když jsem se v útulku ptala, jak si myslí, že bude veliká. Odpověděli mi: „bude to takový nohatec asitak ke kolenům“. A měli pravdu :-)
Dnes ji pouštíme bez vodítka denně, vztah máme velice pěkný a o zábavu nemáme nouzi.